O štěstí v zrcadle

Ukázka 1

Myslím, že to, že nejsem šťastná ve svém životě, je velký problém.

Najednou cítím, jako bych už ani jinak žít nemohla. Nevím, zda se mi to podaří nyní dobře vysvětlit.
Za svůj život jsem byla skutečně šťastná poprvé v období, kdy jsem měla vztah s Davidem.
Před tím jsem šťastná nebyla, ale ani jsem nad tím nepřemýšlela.
Umím si představit, že já jsem si tuto skutečnost neuvědomovala, že nejsem šťastná a proto můj výraz odpovídal skutečnosti.
Odpovídal tomu, co jsem skutečně cítila, protože jsem žila zcela automaticky – jako robot. Nebyla jsem ,,probuzená“ tak, jak jsem nyní.
Myslím, že přesně toto byla příčina toho, proč jsem se v Davidovi neuměla vyznat a nevěděla jsem, kdo je ve skutečnosti.
Je možné, že on není šťastný, ale o této skutečnosti ví. A pokud toto období trvá velmi dlouho – roky, naučil se tuto skutečnost skrývat za masku v obličeji, která ale šťastně vypadá?

Přesně tak, ale o tomto si také více řekneme později.

Dobře tedy.
A to mi nejde?
Vidím, že přijdu k zrcadlu a i když jsem ve svém nitru velmi radostná a vděčná za vše, čemu jsem už mohla porozumět a za celý svůj život (víš, že je to pravda), vidím v něm na svém obličeji, že štěstí tam není a že tento obraz zatím změnit neumím a bohužel ani zakrýt.

Ukázka 2

Během plynoucích měsíců a týdnů jsem objevila zajímavý poznatek.
Myslím, že toto přesně je ten okamžik, kdy podlehneme závislostem ať už z nedostatku lásky obecně, nebo ze žalu.

Ano, to je pravda. Budu moc rád, když mi o tom něco řekneš.

Všimla jsem si toho před několika měsíci, kdy jsem měla podezření, že jsem přibrala.
Byl to jen pocit, záblesk, který mě přivedl k zajímavému zjištění.
Myslím, že toto podezření jsem pojala z důvodu, že jsem začala objevovat pro mě nové chutě.
Měla jsem chuť na brambůrky a to jsem je nikdy moc nejedla. Ani jsem na ně neměla nikdy chuť.
K tomu jsem také jedla čokoládu.
Tu jsem tedy jedla vždy, i během vztahu s Davidem, nicméně mám pocit, že jsem ji jedla s jinými pocity. Jedla jsem ji automaticky a proto, že jsem potřebovala doplnit energii.
Po mém rozchodu s Davidem jsem si ale všimla, že ji jím z jiných příčin. A to pro mě bylo najednou nové.

Ukázka 3

Již není možné se vyhýbat zodpovědnosti za vaše životy, protože většina z vás je ve svých životech nešťastných a většina z vás cítí, že je nutné se vašimi životy něco udělat.
Nejsi to jen ty.
Jen nevíte, kde začít a co je vlastně špatně.
A k tomu je důležitým pomocníkem právě strach. Protože ten vám ukazuje, že něco je špatně. A většinou i v hloubi vašich srdcí víte co.
Jen se vyhýbáte zodpovědnosti něco s tím udělat.

Ukázka 4

Duše má ze všeho radost. A také k tomu ani vlastně nic nepotřebuje. To chápu.
Ale co chybí, aby se to projevilo i navenek? Aby to bylo vidět v odrazu zrcadla v mém obličeji?
Mohlo by to totiž nyní vypadat jako ego, které má zase pocit oddělenosti.
Jenže já už ego velmi dobře znám, rozumím mu a také ho vidím. Už i svou mysl využívám jako svého sluhu, ale ne pána.
To, co tam vidím, nemá s egem nic společného. Je to čistá pravda.
A vím i proč.
Cítím, že v první řadě je to proto, že stále jsou v mém životě skutečnosti, které se neslučují s tím, jak bych si přála žít nebo žila, kdybych mohla (situace, okolí, lidé či povinnosti)?
Někdy jsou tyto skutečnosti bohužel neměnné. Myslím, že mé jsou měnné, jen nejsem schopna je změnit? Nebo ne všechny najednou?
Co když je možné, že člověk může dosáhnout štěstí, i když by se na vnějších okolnostech v jeho životě nemělo změnit vůbec nic?
Myslím, že dokud nezjistím odpověď na tuto otázku, nemůže být v zrcadle ten obraz, který věřím, že tam jednou bude.
A z toho mám malinko strach, protože nějak tuším, že to bude obsahovat víc věcí, než si vůbec nyní umím představit.

Ukázka 5

Víš, všimla jsem si, že když ustoupí do pozadí ten oheň, který mě pohání v životě, touha něco tvořit, je tady najednou ta pravda.
A to je to, co vidím v tom zrcadle.
Vím o ní a rozumím jí.
Ale přiznám se, že někdy jsou dny, kdy bych ji raději neviděla.
Kdyby alespoň bylo hezky, pak to není tak hrozné.
Myslím, že už ani není nutné, abych mluvila…
Abych psala.

Byl bych moc rád, kdybys psala.
Rád bych se tě zeptal na slovo něha.
Můžeš mi o něm něco říci?

Ano, to je další z těch věcí, která se mi zdá naprosto neuvěřitelná.

A tím je zjištění, že tvá samota a pohled do zrcadla, kde vidíš, že nejsi šťastná, naopak přináší do tvého života nové a nové záplavy něhy?

Ano, vůbec tomu nerozumím.

Já bych řekl, že ano :-).

Jsi milý, děkuji Ti za vykouzlení úsměvu.
Není vše negativní až tak špatné, že?

Přesně tak.

Víš, co je zvláštní?
Že mě za můj pocit chybějícího štěstí (a to není myšlenka, ale skutečný pocit v srdci) ani neodsuzuješ, ani mi nic nepodsouváš.
Dáváš mi jen lásku.
Pane Bože, to je ta odpověď na tu stále se zvyšující záplavu něhy, kterou cítím?

Musím odpovídat?

Ukázka 6

Někdy nám život prostřednictvím chování jiných lidí v našem okolí klade otázky.
A tyto otázky se dotýkají přímo naší duše a chtějí, aby na ně odpověděla.
Aby přemýšlela o tom, co tam dělá.
Možná jsme kvůli tomu, že tyto otázky ignorujeme, na místech a v životech, ve kterých nejsme šťastni?
Mrzí mě, že někomu to, že si přejeme být šťastní, přijde nepochopitelné a jako něco, za co nás odsuzuje.

Ukázka 7

Zakláněla jsem hlavu a dívala se na nebe.
Pak okolo sebe.
A doslova jsem přetékala.
Mé srdce je plné a přetéká, Bože.

Já to vím, má milá.

Je naprosto klidné a pokorné.
Plné a soustředěné na vše, co se kolem něj děje.
Uvědomila jsem si, že jsem mohla být na krásných místech světa, zaklánět hlavu k nebi stejně, jako tady, ale uvnitř bylo prázdno.
Prázdno, které bylo celoživotní.
Nebo alespoň jak si pamatuji, že jsem si jej začala uvědomovat.
Stojíc vedle té roury jsem cítila, že nyní přetékám.
A je plno.
Nevím přesně jak bych to nazvala, mohla bych říci, že láskou, ale ani to mi nepřijde jako správný výraz.
Je to tak nádherné a miluji to z celého svého srdce, i když to neumím ani pojmenovat.
Ale vím, že to je to, co jsem hledala.

 

 < Zpět na hlavní stranu