Nesesmylníš

Jak moc nás ovlivňuje dětství? Mohl by nedostatek lásky v tomto citlivém a důležitém období způsobit, že se v dospělosti pro nás stane láska prázdným slovem?

Ukázka 1

Každý asi v sobě nosí nějakou vzpomínku na mámu, která se mu čas od času odkudsi vynoří.

Při té vzpomínce ležím v pokojíčku na zádech a obkročmo na mně sedí máma. Je těžká a nemohu se ani hnout. Nemohu ani křičet, protože levou ruku mi tiskne na ústa. Ruka je na můj obličejíček příliš velká a ucpává mi i nos. Nedostává se mi vzduchu, chci jí to říct, ale kvůli té ruce nemohu, takže jen mé vytřeštěné oči sledují její pravou ruku, která se s úděsnou silou a pravidelností kladiva na čarodějnice napřahuje a dopadá na mou hlavu, na obličej, na uši, na nos.

Neustává a bije a bolí, znovu bije a znovu bolí. Nevěděla jsem, co je to smrt, ale cítila jsem, že už si asi nikdy nebudu hrát, nikdy nepůjdu spát, nikdy si nebudu s nikým povídat, protože už nebude žádné někdy, protože už nebudu já, protože už nebude nic. Máma-kladivo už ztrácela sílu, a když viděla na své pravé ruce krev, zaujalo to její pozornost.

Prohlížela si tu zakrvácenou ruku a v jakémsi vytržení pátrala, odkud jí ta krev vlastně teče a zaujata hledáním zranění povolila stisk levé ruky, aniž věnovala pozornost tomu, že jsem se zpod té ruky tiše odplazila a šla jsem si do koupelny umýt obličej od krve, která nepocházela z máminy ruky, ale z mého nosu.

Když mi po dlouhých minutách přestala téct krev, zalezla jsem si do pelíšku a tiše plakala. Mezi slzami se mi prodíraly do vědomí myšlenky na to, že snad přece jen neumřu, když budu hodná, budu spát a nic nechtít…

Ukázka 2

„Ale, copak děláš hezkého?“ uvítal mne v kuchyni strýček o něco dříve, než se vracíval obvykle.
„Docela hezky jsi se opálila! To naše beskydské slunce pálí více než to vaše městské, pozor ať se nespálíš!“ klouzal očima po mém těle.
„Ukaž, tady nad vrškem opalovaček jsi se vážně spálila," přejel mi lehounce přes horní okraj vršku plavek tak, aby polovinou prstu hladil plavky a druhou polovinou mé nedozrálé kopečky.

Situace si žádala, abych se usmívala, hodný strýček měl přece starost o mé nespálení se.
Byl tak starostlivý, že mi jakýmsi přespříliš sametovým hláskem, asi jako když se chtěl dostat vlk ke kůzlátkům, poradil, abych si sundala vršek, že tak bude více patrný rozdíl mezi opálenou a sluncem netknutou kůží.
Neměla jsem žádné zkušenosti s muži, vyjma dědečkových častých kontrol vývinu mého poprsí, a strýček mi připadal jen jako další starostlivý člen rodiny.

Ukázka 3

Jednou si děda vzal moji ruku a přitiskl si ji na kalhoty v místě, kde je měl zduřelé.
Prý je to hezké, když se ho dotýkám, a pak si ty kalhoty sundal, mířil na mne tím, co do mne před pár měsíci strkal strýček a docela kňoural, ať to vezmu do ruky a tou rukou ať pohybuji.
Nechtěla jsem, nelíbilo se mi to, nelíbil se mi děda, bylo mi mezi šestnácti a sedmnácti lety a jemu k šedesáti.
Když prý nechci, tak nemusím, ať mu alespoň ukážu pipinku.
Zdálo se mi lepší mu ji ukázat, než ho za to tahat, a tak jsem mu ji ukázala a děda se za to tahal sám, ale po chvilce škemral, že bych ho mohla pustit mezi nohy.
Byl docela neodbytný, jakoby mu svítila skla brýlí, mezi pootevřenými ústy se mu tvořily krápníky slin, stál s tou věcí v ruce a celý ten výjev mne svíral do hypnotického transu utlumujícího rozum, vůli a cit pro realitu.
Jenže tohle moje realita byla!

Ukázka 4

Už zase sedím ve vaně a samovolné, tiché slzy se ztrácejí mezi proudy vody tekoucí ze sprchy.
Prohlížím si středobod svého těla, to on je zdrojem mé bolesti duševní i fyzické?
To kvůli němu se strýc a děda změnili v zadýchaná zvířata?
To kvůli němu mne trhají stovky otázek, na které nedokážu odpovědět?
Nemám to místo na svém těle ráda, stydím se za něj.

Ukázka 5

Copak by mi někdo dával peníze za takovou věc..?

Ukázka 6

Zatímco si popiskoval při sprchování, ležela jsem na posteli v prádélku, zírala do stropu a hledala na něm nějaký bod, který by uklidnil můj rozechvělý žaludek.
Žádný bod jsem nenašla a třes se ze žaludku šířil do hrudníku a dále do končetin.
Nekontrolovatelně jsem se chvěla strachy a vnitřní zimnicí.
Uvědomila jsem si, že vlastně vůbec nevím, co budu dělat až ten golem vyjde z koupelny.

Ukázka 7

Už samotný sestup po točitém schodišti musel pracovat pro mne, žádná myška, do haly sestupuje královna, která všem, kdo ji spatří, přečerpá veškerou krev z mozku do kalhot, a pro změnu, jejich bankovky z jejich kalhot do mé dámské peněženky! Součástí královského sestupu byla i volba kalhotek, dobře jsem si všimla, že jednotlivé žulové stupně z pohledu ze spodu nenavazují jeden na druhý ale je mezi nimi několikacenti­metrový rozestup a schodiště tvoří klenbu nad stolky při baru.

Pokud tedy některý z pánů soustředěně hltal moji maličkost probleskující v mezírkách mezi schody, zazdálo se mu, že kalhotky vůbec nemám.

Měl proklatě pravdu!

 

< Zpět na hlavní stranu