Já strach

Ukázka 1

Ani nevím, jestli jsem opravdu zamilovaná, nebo je to další hra ze strachu se zamilovat?
Co když jsem i já zatím z tohoto stejného strachu neotevřela sebe samu?
Co když tahle moje zdánlivá upjatost a zamilovanost je jen skrytá hra mého ega, které se nechce vzdát a je naštvané, že se mu nedaří?
Bože, nebo je už tohle život bez ega?
Tohle je tedy světlo? To, že slzy se mi řinou přes zavřené oči a plný nos mi nedovolí dýchat, že ústa plná sousty od snídaně nejsem už hodinu schopna spolknout?
Tohle je láska? Je mi zle. Ze sebe. Že jsem tohle dopustila.
Bože, mluv se mnou. Prosím.

Mluvil bych, kdybys mě nechala. Vidíš, tohle jsi ty.
Jsi strach.

Ukázka 2

Jak může člověk navázat s někým vztah, ale přitom celou zodpovědnost, která z tohoto vztahu vyplývá, přenést na toho druhého?
Najednou jsem viděla tu skutečnost, s jakou se náš vztah potýkal od začátku, ale já ji neviděla a nerozuměla jsem tomu, proč se věci dějí tak, jak se dějí.
Takže podle toho, co jsem nyní viděla na jeho chování a výrazu v obličeji, to znamená, že když já jsem v pohodě, je náš vztah v pohodě?
A když mi náhodou bude něco vadit, on pro to neudělá vůbec nic.
A bude jen pasivně čekat. Jak to dělává.
Zodpovědnost za jeho díl přenese na rádoby ,,přirozený vývoj“. Což bohužel znamená, že žádný vývoj není. Není totiž možné chtít něco žít a nic pro to neudělat.
Takže to by vysvětlovalo vše.
A ještě to přenese na mě. Že jedině na mně záleží, zda budeme ve vztahu pokračovat. Ale jak, když vina byla na jeho straně?!
"Pane Bože, drž mě, prosím…“

Ukázka 3

Bože, tak jsem byla pravdivá a přišla mi strohá odpověď.

A opět se cítíš méněcenně a pochybuješ o sobě.

Ano.

Tak již víš, proč ti přišla.

Ukázka 4

Nikdy jsem takto hluboce a jakoby úplně ze dna své duše nebrečela.
Někdy mám pocit, že tento pláč vyvěrá z hluboké a temné minulosti, která je už dávno zapomenuta, nebo spíš jsem ji chtěla zapomenout.
Jakoby obsahoval vše, co jsem kdy prožila a co mě kdy bolelo. Tato bolest, která nyní toto vše obsahuje, mi doslova křiví ústa.
Brečím s otevřenými ústy a to je něco, co jsem nikdy neprožila. A hlavně s tím nemohu ani nic dělat. Někdy jsem se snažila začít se trošku ovládat a nebýt tak hlasitá, zavřít pusu, ale to nejde, Bože.
Vůbec to nechápu. Často mám přitom i ruku na srdci nebo na břiše. A držím jej. Jakoby konejším a silně svírám.
Těžko se to popisuje.
Ale někdo, kdo to již prožil, bude přesně vědět, o čem mluvím.
Je to opravdové. A to tak opravdové, že mám z toho strach.
Nebo spíše strach z toho, že s tím nedokážu nic dělat?

No, tak alespoň už vidíš rozdíl mezi láskou a strachem.

Ukázka 5

Vlastně toto všechno jsem já věděla už dávno. A taky jsem mu to řekla. Že ty malé chvilky, kdy budeme rychle přejíždět odněkud někam (to jsem si ještě myslela, že se budeme i nadále milovat), nám brzy nebudou stačit.
Věděla jsem, že budou stačit dva dny, kdy se neuvidíme, a přijde mi na dobrou noc zpráva, která bude strach.
A mou logickou odpovědí bude také strach či smutek – a oba budeme zabití.
Příští setkání pak bude již jasně s tím podivným sevřeným úsměvem na rtech a jen v obecné komunikaci.

Ukázka 6

,,Má nejmilejší Leničko,
asi jsem tě zklamal svým jednáním a nevím, zda omluva bude stačit.
Samolibost není, když přiznám, že jsem něco nezvládl. Mrzí mě to. A pokud jsem ti ublížil, mrzí mě to dvojnásob.
Když jsi ve středu přišla, úplně jsem zapomněl, co jsem se rozhodl žít. Tvá přítomnost rozzářila vše kolem, nebylo možné, abych tě nelíbal a neobjímal. Má láska rozevřela náruč a byl jsem nesmírně šťastný. Snad i ty.
To co následovalo, mě ale vrátilo do situace, kdy jsem se rozhodl, jakou cestou jít.
Přišla jsi do mého života jako zázrak a tím jsi stále. Má láska tě objímá a vážím si tě.
Pokud ti můžu být láskyplnou blízkou duší, budu nejšťastnější.
Kdykoliv na tebe myslím, plyne k tobě to nejlepší ze mě.“

Ukázka 7

Leželi jsme v bílých peřinách, mé dlouhé, medové vlasy byly rozprostřené okolo mě, ruce volně spočívaly podél těla a Davidovy rty už dlouhé minuty dýchaly na mou tichou ženskost a jen byly. Bez jakéhokoliv pohybu, za naší nejvyšší vzrušenosti, kdy jsme oba byli na pokraji toho, co dokáže lidské tělo vydržet, i když nevydává žádnou energii.
Dokázali jsme si nekonečně dlouho jen dýchat do tváře a vnímat tu neskutečně ohromující něžnou energii a lásku, která nás spojovala v okamžicích, kdy jsme jí na chvilinku dovolili vystoupit ze stínu toho hrozného strachu.
Tyto malinké okamžiky nám pak dávali zvládnout tu nekončící hrůzu, kterou jsme žili převážně.

Ukázka 8

Někdy mívám i pocit, že to snad už je i k nevydržení. Nechápu, jak jsme mohli bez sebe vydržet tak dlouho.
Zároveň ale cítím i naše ega a strach z toho, jak je to silné.
Myslím, že kdybych mu napsala, že nechápu, jak jsme to mohli bez sebe vydržet tak dlouho, možná by jeho ego opět reagovalo způsobem, že nechápe, proč by beze mě nemohl vydržet. On mě vlastně vůbec nepotřebuje!
To poslední, co by jeho ego přiznalo, je to, že něco potřebuje.
A mé by reagovalo stáhnutím a mým opětovným zabitím.
Vůbec tedy nevím, co mám dělat, i když všemu rozumím. Chápu, proč by se to stalo i jak. S velkou pravděpodobností by k tomu i došlo, ale nevím, zda bych mu to byla schopna vysvětlit.
Rozumíš mi?

Myslím, že zde opět hovoří strach, a ne láska…

Myslíš?

Víš, co cítíš ve svém srdci?

Cítím naši lásku i sílu, kterou má, když se konečně vzdáme toho strašného strachu.

 

< Zpět na hlavní stranu